Tohle bude trošku delší...

protože už dlouho nepřichází můza, jež se zove jakákoliv (možná se někomu může zdát, že používám odkazy trošinku nelogicky (nevedou tam, kam by se mohlo zdát podle kolemjdoucích vět), tak ono je to někdy tak, že si tím řeším víceméně citace a inspirace neboli věci převzaté nebo vypůjčené (ale nepoužívám to zcela strikně, to zase ne...)), otevírám dnes tedy opět šuplík (kvůli té můze, co nepřichází, vona ta závorka před chvílí byla přeci jen trochu delší)
á
papoušek vytahuje...
...opět seminárku...
tentokráte data ještě staršího, píše se nyní leden 1997 a je to opět do Dějin filosofie (ale na pajdáku :-), téma už si nepamatuju (ale asi volné - jmenuje se to totiž Esej pro Dějiny filosofie I), forma byla myslím taky volná, no zápočet jsem tenkrát dostal, tak co to nešupnout i sem...

Esej pro Dějiny filosofie I


Královo pole, nádraží
(lidé čekající na autobus)

Měl jsem otevřený anglicko-český slovník na straně 72 a čekal na autobus. Přiletěla moucha a zasedla slovo constrain, přinutit. Přichází stále více lidí, nejspíš to brzy pojede.

Kolem prošel chlapeček s maminkou, která vezla kočárek. Chlapeček táhl za sebou provázek, na jehož konci nic nebylo. Žádná kačenka nebo autíčko, vůbec nic, prostě ho jen táhl a za žádnou cenu jej nehodlal zahodit (jak tomu chtěla maminka). Jedni táhnou prázdno, druzí se tomu brání. Oba dva nemají nic hmatatelného (provázek je přece prázdný), přesto nám nedělá potíže rozeznat, kdo je z nich spokojenější. Přichází stále více lidí, nejspíš to brzy pojede.

"Jdu k řece" nikdy nevyslovíte "k", vždycky "g" (díky tzv. asimilaci znělosti), i kdybyste se na hlavu stavěli, je to tak, na mě se nezlobte, stejně to za chvíli pojede.

Zbyly už jen místa k stání, za 21 minut budeme na místě. Ať stojíte nebo sedíte, máte to za 21 minut. Prvních sedm minut Na kopcích, jedenáct minut Dohnalova, sedmnáct minut U jezírka dvacet jedna minut Útěchov. Cestou vystoupilo několik cestujících, takže jsem dojel v sedě, ať stojíte nebo sedíte, U jezírka jste za sedmnáct minut.

Vystoupiv, zapaluji si cigaretu a vydávám se na cestu. Zrovna dohořel koneček, když mi zastavil vousatý pán v embéčku. Jeli jsme klidně, on mačkal pedály a vzadu mu něco cinkalo. Tak jsme se zatáčkama docinkali až do Adamova... Tady bych zanechal úvodu a přešel k hlavní věci. Představte si, že mám možnost, potkat v Adamově kohokoliv, a já ji využiju. Přitom vím,že nemohu ovlivnit, kdo všechno to bude a v jakém pořadí. Jdu.

Na první pohled nikoho neznám, lidé jdoucí z práce, před obchodem ženy s taškama, babičky v parku. Na konci ulice se mihl Gándí v rozhovoru s Thoreauem, minul jsem paní učitelku z mateřské školky. Směřuji k nádraží, neboť tam se v pravou chvíli vždy setkáte s mnoha lidmi.

Nádraží
(dvě koleje, směrem na Brno a směrem na Svitavy, lavička, Petr Neumann [1])

Už dlouho cítím, že můžu nahmatat vzduch, jakoby se stal vodou, kterou proplouvám bez jakéhokoliv odporu, chci-li však, můžu ji uchopit rukama, do jisté míry se dá i tvarovat. Poněvadž již od začátku této práce cítím jistou statičnost, právě jsem se rozhodl,že vytvaruji megafon. V tu chvíli se všichni rozkřičí, mluví jeden přes druhého a dělá mi velké problémy odlišit černé od bílého. Rychle proto přisednu k Peťovi, zapálíme si a začneme také rozmlouvat. Známe se už natolik dobře, že jsme schopni rozlišit naše myšlenky od ostatních (kolem), a přitom ne natolik dobře, abychom spolu nemohli vésti rozhovor.

Opět se dostalo i na křižovatky, jako ostatně v posledních třech týdnech skoro vždy. Stojíte na křižovatce a máte se rozhodnout kudy dál, vybrat cestu. A teď, zůstat stát a přemýšlet kudy, nebo se vydat nazdařbůh? Odpověz nám postmoderno."Prostě filosofie tě přivede ke skepsi, v určitým stadiu nemáš argument, proč tohle a ne toto. Rozumem v tu chvíli už ničeho nedosáhneš, ten ti slouží k tomu, abys získal přehled o situaci, pak nastupuje víra, jakákoliv." "Jasně, když budeš jen stát a přemýšlet, nehneš se z místa, když chceš někam dojít, tak to holt musíš risknout." -Sokrates si byl jist jen s "vím, že nic nevím". Samozřejmě, že u toho nezůstal, ale měl daimonion, zbytek bylo jeho přesvědčení.

"Dobrý den, pane Fichte." "Dobrý, chlapci. Nezapomeňte, že filosofii si volíme takovou, jací sami jsme." Než zmizel za rohem, ještě nám pokynul levou rukou. A v tom gestu jsem jasně viděl, jak Platón vlastně celou dobu jen dokazoval to, čemu věřil, jak Aristoteles jen věřil něčemu jinému, Euriugena, oba Baconové, Descartes, Kant, Wittgensein, všichni věřili. A ti nejzarputilejší aspoň věřili v rozum, ale ani oni nedosáhli jistoty rozumem nevyvratitelné. "Mně to už jede,takže nazdar, kluku." "Měj se, pozdravuj v Brně Katku." "Jasně."

Vystoupil Camus. Ještě s někým mluvil ve dvířkách, ale jak už jsem říkal, teď slyším všechno. Jediný problém je vyznat se, co je čí. Myslím, že to říkal Ecovi, ten druhý totiž v ruce držel v ruce Jméno růže (v Rukopise pochopitelně): "Člověk myslí jen prostřednictvím představ. Chceš-li být filosofem, piš romány. [2]" Vedle v kupé seděl Kratochvil [3], tváře se , jako by to už věděl. No co, bylo řečeno, že je jen potkám. Bylo jasné, že nebude možnost s každým promluvit. (Stejně bych si netroufl, moje víra je teprve v počátku, zatím ji spíš jen tuším, natož abych o ní argumentoval.) "To není třeba mladíku. Vzpomeňte na nás." Á, pan Eluard. Kam vlastně všichni tak spěchají. "Urbane [4] příteli, co tady děláte?" "Přijel jsem za vámi, to víte, doma vás člověk nezastihne, tak cestou z lesa. Rozumíte. Víte, že jsem ve vlaku potkal pana Camuse?" "Viděl jsem ho vystupovat, šel do města, ale vlastně ne, nejdřív si poznamenal do deníku tady tohle [5]:

Poe a čtyři podmínky štěstí
1. Život v přírodě
2. Láska nějaké bytosti
3. Oproštění od jakékoliv ctižádosti
4. Tvorba

stál kousek ode mě, a teprve pak odešel do města."

Město
(zapředeni v družný rozhovor, odcházíme ve stopách Alberta Camuse- myšleno pouze fyzicky)

- Já vím, že za Platóna nedáte zlámanou grešli, maximálně se ho naučíte ke zkoušce, ale pochopte, že v tom je prostě duše. Zatímco ten váš Aristoteles.
- Ten můj Aristoteles byl vědec, všechno co říká, má podloženo. Založil logiku, jestli to nevíte.
- Logika je nástroj, zrovna tak jako rozum je nástroj, první premisy nejsou nikdy dokázány. Jako první premisy dáváme to, co je zjevné. A zjevné je pro nás to, čemu věříme.
- To je přece nesmysl, co tady říkáte.
- Podívejte se, my dva věříme ve filosofii. Což je první předpoklad abychom vůbec mohli vést rozhovor o Platónovi a Aristetolovi, od kterého mimochodem více méně pořád odbíháme. Ale tomu, kdo v ni nevěří nevysvětlíte v čem je důležitá, jako to chvílemi nedovedete vysvětlit ani sám sobě.
- Tak to zase pr, už zase vykládáte o té své skepsi, a že z ní vede cesta pouze vírou.
- Tím však myslím jakoukoliv víru, ne zrovna náboženství, i když samozřejmě i to je možnost.
- Jistě, ale já vám zase říkám, proč skepsi opouštět. Přiznávám se že jsem sem dospěl taky, ale opakuji, proč zde nezůstat.
- Ježišmarja, jaký potom má smysl naše veškerá činnost.
- Co pořád máte s tím smyslem. Jste tady, tak tady buďte.
- Ale mě jde o bytí, ne pobývání.
- To sem prosím vás nemotejte, naplňte si život, abyste byl spokojenej a přitom nikomu neškodil. Co jiného tady chcete dělat.
- Ale mě naplňuje právě to hledání toho smyslu.

"Chlapci. Nezapomeňte, že filosofii si volíme takovou, jací sami jsme." Než zmizel za rohem, ještě nám pokynul levou rukou. A v tom gestu jsme viděl, že Urban udělá ty svoje práva, zatímco já se s ním budu bavit pořád dokolečka a do mnohem větších detailů, než je tady uvedeno, toto stačilo sotva na představu podstaty našich rozhovorů, protože to byla jen ukázka bez konkrétních podobenství a argumentů, kterými se vzájemně zahrnujeme a přesvědčujeme do naprostého vyčerpání. Viděl jsem Kerouacova poutníka, jehož život ztratí smysl ve chvíli kdy všechno pochopí, a přesto se pořád za tímto pochopením žene. Viděl jsem cestu, viděl jsem, že jen ta nejistota je schopna mě udržet při životě, a že přemýšlet o otázkách je pro mě víc, než na ně najít odpověď. Viděl jsem, že co jsem zatím napsal vůbec není to, co jsem chtěl říct. Přesto jsem viděl, že to tam je a jakou roli hraje otázka formy. Forma a obsah jsou mi jednotou protikladů. Plác, plác naučili jste mě nové pojmy, ale já se neumím vyjádřit tímto jazykem. Viděl jsem i to, co tam být nemohlo, neboť Fichte byl i se svým gestem dávno pryč. Stejně jsem to viděl.

Položil otázku
jen tak
ji nadhodil
a nechal běžet
mezi lidmi
Je jedno
jestli to byl Bůh
a nebo jeden z nich
ale ta
královna otázek
tu běhá s nimi
zůstává tu
a její život
závisí na nevědění
Je jich spousta
jaké jsou ty tvoje?
ptej se všech
hledej
ale nikdy nezapomeň
že její život
závisí na nevědění

- Proto mám rád Sokrata, a Platón je mi bližší než Aristoteles.

Náměstí
(Urban a já, kouříme uprostřed davu)

Víte svým způsobem mě naplňuje nesmysl. Mám pocit, že ti, kdož na to kápli, jsou básníci. Opravdový filosof musí být zároveň básník a naopak. Nesmysl, vše co se odklání od Normálu, Obyčejnosti, Sterotypu. Mám jen jedinou podmínku, tento nesmysl (který se pak bez ohledu na to, co bylo řečeno předtím, stává smyslem) v sobě nesmí obsahovat žádné násilí, ani špetku agresivity. Ovšem pan Hrabal mi ukázal, že odklon od Normálu se dá provést kdekoliv, záleží jen na úhlu pohledu. Chlapeček táhnoucí prázdný provázek je šťastným. Ten člověk prakticky pojem normálnosti jako takový vyvrátil. Příští díl této rozprávěnky bude o dada a surrealistech.

Moucha zasedla constrain. Když zavrhneme všechny systémy, pouze si vytvoříme svoje vlastní. já se musím přinutit uvěřit tomu, že jsem součástí systému a přitom svobodný. Řecké "všeho s mírou" mi začíná docházet v devatenácti letech. Stárnu? Mimochodem to já o dva řádky výš není pravopisná chyba. já se vždycky píše s malým písmenem. [6]

Kdo má sny
může chodit

Míru si utvářím sám.

Posezení v parku
(Urban a já, park)

Víte, dneska jsem měl možnost potkat kohokoliv. Přesto cítím, že nejbližším vlakem pojedu domů. Nevím, kdy jede a na nádraží nebudu spěchat. Teoreticky jsem měl možnost mluvit s jakoukoliv knihovnou, galerií, divadlem. já však pojedu domů a budu se dívat kolem sebe. Povaha bytí se totiž ráda zahaluje. [7]

Vlak směrem na Brno
(Urban, já a Paul Eluard, kupé druhé třídy)

Eluard: "Země je modrá jako pomeranč." [8]
____________________________________________________________
Věcné poznámky:

[1] přítel, uveden pod pravým jménem

[2] citát z Camusova deníku
in Sviták, Ivan: Pozůstalost revoltujícího spisovatele. Světová literatura, 1963, č. 1, s. 216

[3] myšlen Jiří Kratochvil, současný postmoderní autor

[4] přítel, uveden pod nepravým jménem

[5] citát z Camusova deníku
in Sviták, Ivan: Pozůstalost revoltujícího spisovatele. Světová literatura, 1963, č. 1, s. 217

[6] odkaz na jednu pasáž z knihy Kena Keseye
Kesey, Ken: Skříňka s démonem. Praha, Argo, 1996 s. 300

[7] varianta Herakleitova zlomku B 123 z Themista

[8] Eluardův skutečný výrok, převzato z
Krátký, Radovan: Malé kolektivní šílenství. Světová literatura, 1968, č. 5, s. 211

Žádné komentáře: